Zkoušíte to, snažíte se, potíte krev a slzy. Po usilovném souboji s klávesnicí však zpravidla vyplodíte text, který by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Tolik byste chtěli umět psát, ale psaní nechce vás. Nebičujte se. Nejste jazykově neschopní. Chyba je dost možná někde jinde.
Jak se naučit psát
To je, oč tu běží.
Obecně vzato, dobře podle mého píše člověk, který…
- umí vyjádřit, co chce říct
- má dobrou slovní zásobu a snadno nachází slova
- píše lehce, hravě, čtivě
- zná synonyma a nebojí se je použít
- zvládá chytré vkusné dvojsmysly
- ví, kdy větu začít a kdy ji ukončit
V životě už jsem zažila v psané podobě spoustu lidí, kteří tohle všechno zvládají. Někteří jsou spisovatelé, někteří novináři, někteří copywriteři. Tedy sorta lidí, kteří by psaní měli mít v malíku tak nějak z povahy svého povolání.
Pak jsem také potkala nemálo těch, kteří s profesionálním psaním nemají společného vůbec nic – a zvládají to taky. I když odporují veškerým pisatelským zákonitostem. Nepilují svůj jedinečný styl dnes a denně. Nechodí na workshopy tvůrčího psaní. Nečtou příručky, a ti nejdrzejší dokonce nečtou vůbec.
Psaní je jen pro talentované. Nebo ne?
Nespravedlnost?
Z části jistě. Jenže každý máme nějaké množství nadání, a z toho musíme vycházet. Kdybychom měli žehrat nad nespravedlností osudu (a genů), asi bychom se s ničím daleko nedostali.
Přijměme pro tuto chvíli premisu, že schopnost dobře psát primárně není o talentu. Konečně, totéž už tvrdilo mnoho učitelů hudby o zpěvu.
Kde je tedy zakopaný pes?
Co nám při psaní nejvíc svazuje ruce?
Bez dlouhého napínání: jsou to představy, škatulky, pravidla a normy. Ty totiž můžeme aplikovat při vrtání studny nebo v laboratoři. Při jakékoliv kreativní činnosti jsou pravidla jen na obtíž.
Archiv „copy“ témat: Můžete se naučit psát vtipně?
Stojím si za tím, že za problémem většiny lidí není to, že by na psaní byli kopyta. Problém je, že sedáme ke psaní s představou, jak by to mělo vypadat, ale nevíme, jak se k výsledku dobrat. Vidíme cíl – nebo alespoň jeho hrubé obrysy – ale neznáme cestu.
Jakmile se upneme k představám, je konec.
Tuším, co se vám teď možná honí hlavou. Obáváte se, že teď na vás vytasím ezoterická hesla a rady, ať umění psát hledáte ve svém nitru? Možná někdy jindy. Tentokrát to vezmeme spíš prakticky.
Místo, kde se naučíte psát. A taky odnaučíte
Hodně lidí si psaní znechutí už ve škole. Podobně jako koprovku nebo játra. Zkušenost se slohovými pracemi je ve většině případů ryze negativní.
Parafráze na kritický nedostatek talentu a vrozenou psací nešikovnost zmiňují lidé v souvislosti s nimi tak často, že už to prostě nemůže být náhoda. Samozřejmě existují výjimky. Ale je jich tak málo, že reputaci slohovek nezachrání.
Naučili jsme vás psát, tak teď vám řekneme, jak máte psát. My víme nejlépe, jak vidíte svoji matku, jak máte popsat, jak vypadá a co má ráda. My víme nejlépe, odkud začít s vyprávěním. Jestli se pokusíte vybočit ze zajetých kolejí slohových osnov, dostanete trojku nebo hůř. Jo, a taky vám poradíme, ať radši necháte psaní kozlovi, protože i tomu jde čeština líp jak vám!
Slohové práce jsou zkrátka spolehlivý nájemný vrah textové tvořivosti a lásky ke psaní.
Lék na psací zácpu: co dělat, když to nejde
Dost k obžalobě školského systému.
Pojďme si říct, co můžete dělat, aby se vám zátěž v podobě nedůvěry v sebe sama a negativních zkušeností se psaním podařilo setřást.
Co chcete říct
Je jedno, jestli se chystáte psát mail, článek na blog nebo post na sociální síť. Než se do toho pustíte, řekněte si nahlas, o čem text bude. Jako byste ho vyprávěli někomu, kdo nemůže vidět na obrazovku.
Hlavně začít
Udělejte si z vlastního proslovu poznámky. Bezprostředně, ať o ně nepřijdete. Je úplně jedno, jak budou vypadat, vždycky je můžete smazat nebo zahodit.
A teď pozor, protože tohle je jedna z nejdůležitějších rad: sice je nejdůležitější začít, ale není důležité začínat od začátku. Napadá vás první část souvětí, ale nevíte, jak navázat? Nevadí! Víte, co má být v druhém a třetím odstavci, ale s tím prvním si nevíte rady? Taky nevadí!
Věřte mi, všechno se časem vykrystalizuje. Ale ne tehdy, pokud si budete trvat na tom, že se nepohnete v textu dál, dokud nenapíšete tu jednu větu. To bude čas nemilosrdně utíkat, vy budete frustrovaní a ta jedna věta bude zůstávat nedokončená.
Neseďte si na vedení
Můžete sedět spořádaně na kancelářské židli, ale taky v tureckém sedu, na patách, dokonce můžete při psaní stát. Střídat polohy je zdravé. Já osobně se posadím jinak několikrát do hodiny. A ano, píšu i ve stoje.
Jednak si o to občas řeknou moje záda, druhak si můžu udělat pár kroků tam a zpět, když se zaseknu a nevím, jak pokračovat. (Podobnost se scénou z Marečku, podejte mi pero je čistě náhodná.)
Zbavte se těžkotonážních slov
Ne, termín těžkotonážní slova jste nejspíš nikdy neslyšeli. Je totiž můj. A označuje slova a formulace, které táhnou zájem čtenáře okamžitě ke dnu.
Jako například nadužívané slovo “skvělý”. Máme tolik přídavných jmen, které vypovídají o tom, že je něco opravdu dobré. Ale my jsme si z nějaké důvodu vybrali “skvělé”. Všechno je skvělé. A když je skvělé všechno, není skvělé nic.
Až budete příště chtít vyjádřit, jak je něco skvělé, vzpomeňte si, že třeba “perfektní” je taky skvělé slovo 🙂
Podobně jsou na tom výrazy “komplexní” a “inovativní”. Problémem těchto výrazů – kromě toho, že jsou skoro všude – je naprostá emoční neutralita. Já věřím, že váš produkt poskytuje komplexní pohled na věc a že nabízíte inovativní přístupy k řešení problémů. Ale fakt by to nešlo napsat jinak?
Archiv „copy“ témat: Jak napsat tiskovou zprávu
Nebojte se sloves
Těžkotonážně působí i texty, jejichž autoři se z nějakých důvodů vyhýbají slovesům jako čert kříži. Nikdy například nepochopím, jak někdo může vypustit do světa cokoliv, co obsahuje formulaci “mající za následek”.
Proč?!
Komu tím prospějete?!
To vás to nebije do očí?!
Kdysi jsem narazila na článek, ve kterém hlavní hrdinka psala o noci strávené v hradních katakombách. Několikrát dokázala použít slovo “absence”. Na opakování by nebylo nic špatného. Naopak. Někdy se tím v textu hezky graduje. Jenže autorka výraz použila ve spojeních “absence cedule” a “absence možnosti koupit si lístek na místě”. Když se člověk vyzná v cizích výrazech, občas má nutkání zamachrovat. Mám pro to pochopení.
To ale ještě neznamená, že cedule nemůže prostě a jednoduše chybět a lístky si prostě a jednoduše není možné koupit na místě. Z absence možností se mi dělá absces!
Archiv „copy“ témat: Pište příběh prodeje
Nezatracujte vycpávková slova
Možná už jste si toho všimli. Jsem hrdou a vytrvalou zastánkyní slovní vaty. Nikdy jsem sice nepochopila, proč někdo začíná každou druhou větu slovem upřímně (možná je upřímně myšlená teprve každá druhá věta), na výrazy jako vlastně, prostě, zkrátka, jednoduše a tak dále ovšem nedám dopustit. Pokud se používají v rozumné míře, samozřejmě. Psaný text dokáže slovní vata přiblížit mluvě, tím pádem dělají text čtivější. A kdekomu se s pomocí vycpávkových slov může i lépe psát. Mně tedy rozhodně.
Takže, co si z článku máte odnést?
- Při psaní potřebujete hlavně vědět, co chcete sdělit. Jak to sdělit vám vyplyne později samo.
- Když nemůžete začít od začátku, začněte klidně od konce. Hlavně začněte.
- Když vám psaní nejde, udělejte si pár kroků, protáhněte se, posaďte se jinak, dopřejte si dlouhý pohled z okna. Hlavně nepropadejte panice při vytrvalém zírání na prázdnou stránku.
- Jakmile vám naskočí jakékoliv klišé nebo jiný otřepaný výraz, shoďte ho ze stolu a nahraďte něčím jiným. Hledáním alternativy za něco, co už tu bylo tisíckrát, se naladíte na další psaní. Fráze vás tak nanejvýš ukotví na místě.
- Pamatujte, že statické texty nikoho nezajímají, nikoho nebaví a špatně se čtou. A bez sloves vznikají jenom statické texty.
- Když vám připadá, že se do věty hodí třeba “prostě”, tak ho tam prostě dejde.
Ať to píše!
Chcete investovat svůj čas jinde?
Chopíme se psaní za vás!
